„Bude zde to nejlepší z kamenných předmětů, které naše muzeum má. Z valné části nebyly doposud vystavené. Představíme tady výtvory všech slohů, jež se v Olomouci objevily.

Pod barokními klenbami nyní leží desítky nejrůznějších náhrobků, erbů či zbytků kamenných oken. Zabírají dva sály v přízemí budovy, kterou v Olomouci v místech dnešní Univerzitní ulice na začátku osmnáctého století postavili jezuité. Sídlila zde první univerzita.

„Právě tady naše nová expozice Příběh kamene bude. Kromě jeho využití ve stavebnictví a umění v jednotlivých epochách tady lidé uvidí i horniny typické pro střední a severní Moravu v surovém stavu či pravěké kamenné nástroje,“ líčí Hradil. První návštěvníci se sem podívají zhruba ve druhé polovině příštího roku.“

Olomoucký deník (4.1.2012): Olomouc otevře pozoruhodné lapidárium, asi i s částí židovské čtvrti.

Expozice s názvem Příbeh kamene v nově zrekonstruovaných sálech depozitářů Vlastivědného muzea na rohu Denisovy a Univerzitní ulice se světu ukáže poprvé v druhé polovině letošního roku.

„Expozice lapidária by měla představit uměleckohistorický vývoj Olomouce, a to od 12. do 18. století. Tvoří ji významné kamenné památky. K těm nejvzácnějším tu patří například fragmenty z biskupského paláce u dómu svatého Václava, na nichž je zachována bohatá reliéfní výzdoba. Návštěvníci tu dále najdou třeba erbovní či nápisové desky a mnoho dalšího,“ okomentovala Příběh kamene jedna z kurátorek výstavy Markéta Doláková.

„Kamenné památky se do muzea dostávaly tehdy, když se třeba zboural dům nebo se nějak upravoval. Shromažďovat se začaly od konce devatenáctého století. Končily v lapidáriu městského muzea a poté se různě stěhovaly. Mnohé z nich byly možná vůbec poprvé očištěny a objeví se tak i v celé své kráse, která předtím nebyla tak patrná,“ doplnila Doláková.

Jednoduchý postup pro digitální „ofocení“ negativu v praxi.

Výsledný obrázek.

Všemu je třeba předeslat výraz obdivu vůči organizačnímu přístupu pořadatele. Vše probíhalo v promyšlených intervalech, s minimem prostojů. Stále se něco dělo, účastníci diskutovali, sledovali přednášky a prezentace, vyslechli podrobné výklady odborníků zejména v oborech studia a dokumentace detailů středověkého kamenického opracování a k metodám měřického a fotografického záznamu řady významných detailů (architektonické články – portály, konzoly, okna, sedile, kamenické značky…). Jednak zhlédli praktické ukázky, jednak pod vedením specialistů pořídili detailní dokumentace řady významných prvků impozantního hradu, a to včetně vypracování terénních elaborátů a zpracování v PC. Prodělali také několik instruktivních exkurzí (ty jsem sice neabsolvoval, ale většinu dotyčných památek znám docela důvěrně…).

Tím ovšem aktivity pořadatele nekončí, jak to jinak bývá spíše obvyklé (řada podobných akcí prostě skončí okamžikem, kdy se lidé rozjedou do svých domovů; obvykle nezůstane žádná stopa v podobě sborníku, instruktivních prezentací na webu či v podobě sborníku…). Naopak, na webu jsou postupně jsou doplňovány informace i odkazy na fotografie účastníků rozmístěné v několika fotobankách. Workshop tak prožívá jakýsi druhý život a nepochybně přináší další užitek. Snad především v tomto směru by se měl stát vzorem pro ostatní podobné akce!

Události jsem se zčásti účastnil i aktivně, a to jednak prezentací svých měřických udělátek (velkého hřebene pro odměřování profilů a somrografu), jednak přednáškou, zaměřenou především k otázkám „osudu“ vytvářených dokumentací, jejich umrtvování v archivech, anebo jejich sdílením tiskem i na internetu. Domluveným cílem přednášky bylo „Rozšiřování teoretických znalostí – profilace ostění, klenebních žeber a forma konzol a hlavic jako prostředky k datování architektury – úvod do problematiky – míra chronologické citlivosti jednotlivých znaků, čeho si všímat, co a jak dokumentovat, úkoly do budoucna“, přičemž jsem téma sdílel s mgr. Miroslavem Kovářem. Ten velkoryse rozvinul téma kritického poznávání konstrukcí a zejména architektonického členění gotických staveb. Význam znalectví pro rozlišení řady „záludností“, připravovaných středověkými staviteli našemu zkoumání to ilustrovalo velmi dobře. Na druhé straně snad i díky velkému rozsahu přednášky a předváděné dokumentace bylo stále jasnější, že při průzkumu stavby nelze vystačit jen s poučkami o vývoji slohu a se sebeobsáhlejšími znalostmi příslovečných „analogií“, ale že je nutné znalosti co nejvíce „nasát“ četbou i prohlížením maxima objektů v terénu.

To jsem se také pokusil naznačit ve svém příspěvku, když jsem poukázal na to, že základní osnovou „vědění“ jsou na jedné straně publikace typu Heroutových Staletí kolem nás, na druhé straně izolované podrobnosti v podobě dokumentace např. ve starých soupisech památek, aktuálně stále nesystematičtěji „roztroušené“ v různých časopiseckých článcích či vlastivědných neb konferenčních sbornících.

Na sugestivní otázku z anotace příspěvku „čeho si všímat“ jsem odpověděl jediným možným způsobem, „všeho“. Nelze vidět a vnímat úplně vše, ale je třeba vědět, že cokoliv má nějaký vliv na celé prostředí, přičemž viditelné projevy nemusejí vždy vypovídat zcela přesně. Při pozorování staré stavby je třeba odložit všechna „apriori“ („tehdy se to dělalo tak a tak“ apod.), ale samozřejmě je nutné všechny znalosti aktivovat kdesi v podvědomí.

Pro středověk je situace specifická tím, že většinou nemáme relevantní historické zprávy (naopak je typické, že k izolovaným datovaným zprávám se zpravidla snažíme „napasovat“ jednotlivé technicky rozlišené stavební fáze apod., ačkoliv jejich okolnosti byly jiné, než myslíme). Historikové umění stavby stále zkoumají a porovnávají s dosud nepovšimnutými zprávami, což vede k občasným „předatováním“ (notorickým důsledkem pak jsou úvody uměleckohistorických studií v podobě defilé dosavadních „názorů“).

Na středověké architektuře lze ukazovat, že některé formy byly z hlediska hodnocení velmi málo citlivé, protože se v každé době objevovaly v různých variantách, byť „proporce“ výskytu se proměňovaly. Objevovaly se více či méně vědomé „historismy“, působily izolované moderní importy, které zůstaly prakticky bez adekvátního následování (Capella Speciosa v Klosterneuburgu, vybudovaná špičkovou skupinou francouzských kameníků; u nás např. „o ligu níže“ průjezd v paláci na Křivoklátě), obecně však měly vliv skupiny „obyčejných“ „burgundských“ řemeslníků, např. pracujících a vyučujících na cisterckých klášterech v Rakousku (ovlivnili náš Tišnov či Anežský klášter i královskou huť na Zvíkově aj., u nichž pozorujeme teprve v posledních letech přesněji interpretované mísení románského a raně gotického tvarosloví). Historismy mohly souviset se záměrným přenosem forem z významných míst, ale také s přežíváním „rutiny“ tradicionalistických místních „firem“, nejednou se nejspíše setkávajících i s pochopením investorů. V pozdějších dobách byla situace rovněž různorodá, ovšem z našeho hlediska je pro ni příznačné především to, že existuje mnohem více archivních zpráv, bez jejichž čtení se nelze obejít (problémem ovšem je, že mnohé zprávy jsou rozptýleny v často odtažitých hospodářských či politických dokumentech, kde bývají většinou při jinak zaměřeném historickém zkoumání přehlédnuty, „aby“ snad časem došlo k jejich“překvapivému objevu“ – souvisí to i s minimálním postupem zpřístupňování digitalizovaného obsahu).

V Evropě docházelo též k transportům kamenických a jiných prvků, a to jak nově provedených, tak i historických kultovně využívaných. U nás můžeme mluvit o takových transportech např. tehdy, když se např. v Písku objeví románská sloupková hlavice z opuky, velmi pravděpodobně přivezená z Prahy.

Fondi. Mudejárská gotika ve střední Itálii jako příklad importu/transportu forem i hutí.

Pátrání po takových jevech je tím, co činí zkoumání starých staveb prvořadě zajímavým, i když v praxi jeho význam podkládáme především potřebou poskytnout praktické úřední památkové péči co nejkvalitnější podklady k jejímu odbornému rozhodování. Je to dobrá symbióza.

Podmíněnost řady hodnocení a jejich korekce při následném zpřesnění vědomostí vede především k naléhavému zdůraznění potřeby pořizování přesné dokumentace. I kdybychom nevěděli úplně přesně, co dokumentujeme.

Pro prohlubování znalostí využitelných při hodnocení zachovaných staveb jsem ještě zdůraznil potřebu zpracovávat a prezentovat dokumentaci prvků v lapidáriích, neboť ty poskytují nenahraditelné informace o spojích stavebních článků i o jejich vytváření (konstrukční orýsování je patrné především na ložných plochách prvků).

Rovněž je třeba v maximální míře využívat možnosti dokumentace při opravách (OPD).

Pak jsem se věnoval otázce, která se zdá být pro samotné zpracování dokumentace podružnou, ale z určitých hledisek je nepominutelná, tedy problematice archivace a zpřístupňování poznatků.

Je třeba data zpřístupňovat v maximální míře. Sníží to riziko duplicitních aktivit a prospěje srovnávacímu zkoumání. Upozornil jsem na „svůj“ pokus prezentace Menclova článku o klenebních žebrech. Zpracované tabulky postupně doplňuji. Zvu ke spolupráci ty, kdo profily oměřují, ale rád bych získal i nějakého nezištného programátora databází.

Přitom jsem se vrátil i k otázce chronologické citlivosti např. profilací klenebních žeber. Při izolovaných průzkumech jsou sice znalosti stále zpřesňovány, ale nejsou efektivně zobecňovány.

Poukázal jsem na iniciativy Dejme hlavice dohromady a Kde ty všechny kamenické značky jsou. (Stále jsou relevantní i starší výzvy či akce typu semináře MONUDAT.)

V průběhu „mého“ dne na Lipnici mě ještě zaujalo užití laserových křížů. Již několikrát jsem se pokoušel upozornit na možnost získat precizní otisk profilace „prostým“ ofocením stopy laserového paprsku. Výsledek je v zásadě týž jako při měření mechanickým hřebenem s posuvnými jehlami, ale pro některé zpracovatele dokumentace nejspíše může být tato „pokročilejší“ metoda podnětnější. Do doby, kdy budou laserové scannery součástí kompaktních fotoaparátů ze běžné ceny (za dva roky, za pět?) je to jedna z možností celkem snadného pořízení exaktního „otisku“ profilace.

Otázky bych měl ohledně rektifikace měřických snímků pomocí vlícovacích bodů… Korekce zkreslení objektivu – jde o program s precizním řešením po celé ploše snímku, anebo o jednoduché vyrovnání poduškovitosti/soudkovitosti? Zejména u transfokátorů se zkreslení mění nejen s ohniskem, ale i se zaostřením (mohou se na něm patrně podílet i stabilizační členy). Navíc není plynulé (zřejmě to souvisí s asférickými čočkami, že je v některých případech zkreslení u krajů menší, než v prstenci kolem středu obrázku; asi je to důsledek snahy konstruktérů odstranit především nejnápadnější zkreslení u krajů). Jsou tomu programy přizpůsobeny? Anebo se snaží o odstranění jen základní „kulovité“ deformace?

Pořídil jsem také nákresy několika kamenických značek na kvádrech hradu.

Je rozhodně pozoruhodné, že několik účastníků obětavě vytvořilo vlastní galerie snímků z Lipnice i z exkurze. Nicméně rozhodně zarazí, že snímky, nejednou z míst publikovaných poprvé, nejsou nijak popsány.

U snímků není uvedeno, že jde o situaci ve zdivu střešního štítu nad vítězným obloukem kostela v Řečici.

(28.7.2011, 9:00 CEST; 14:00)

Tak nějak možná lze chápat stručnou zprávu o průzkumech správní budovy „koncentráku“. Metodicky by to mohlo být poučné, tak doufejme, že budou zpřístupněny i podrobnější referáty a dokumentace.

Co nám tedy spíše chybí, je pokrok v koordinaci metod. Jak při vytváření dokumentace, tak v podpoře „spojitosti“ jejich výpovědi. Na kresbě chybí mnoho informaci o modelaci povrchu apod., na druhé straně samozřejmě umožňuje soustředit se na podstatné znaky. Žádné mračno bodů, ale odborné vyhodnocení. Samozřejmě tím nemyslím ani to, že takové výhody má každá kresba.

Často se setkáváme s velmi zjednodušenými nákresy, i když třeba velmi podrobnými, produkovanými např. z fotogrammetrie či z 3D scanů, anebo vytvářenými geodety s minimální představou o vypovídací schopnosti a hodnotách památky; často dochází k velkým zjednodušením a nepřesnostem. V odborných publikacích nebývají takové výplody časté, ale v běžné měřické či projektové dokumentaci oprav památek již ano. Potřeba specializované metodiky pro dokumentaci staveb je zřejmá – jistě by se využila i v archeologii; resp. by přesné archeologické kreslení pro ni bylo potřebným východiskem a podnětem.

Při podložení rozevřené knihy a jejím fotografováním v šikmé poloze se hlavně u silnějších pevně šitých svazků listy tak neprohýbají. V této poloze jim také mnohem méně vadí přitlačení sklem.

Zde ukazované zařízení asi používá nějakou vhodnou snímací techniku nevelkého rozměru – je možné, že jde o speciální výrobek, pročež jej také na snímku moc neukazují. Také není jasné, co se bude děalt, když bude formát stránky větší než sklo.

Patrně by sneslo i montáž běžného kompaktního aparátu s přiměřným rozlišením (a objektivem bez přílišného soudkovitého zkreslení). Pro „masové“ využití by však bylo na místě mít fotoaparát vyrovnávající zkreslení šikmého záběru, protože kvůli odleskům by se nemělo fotit kolmo ke sklu – anebo je potřebné fotoaparát a okolí vhodně zastínit či upravit, abychom se vyhnuli reflexům. Jinak pro běžné nasnímkování literatury se asi nejvíce hodí lepší obvyklý kompakt nejlépe na stativu se sklopnou střední tyčí schopnou vysunutí nad pracovní plochu stolu. Asi lze nejspíše doporučit ty fotoaparáty, které mají výklopný monitor – jinak si při nahlížení do hledáčku dolů namířeného přístroje zmordujete hřbet. Doporučit lze také použití samospouště – když při stisknutí spouště budete opatrní, stačí předstih 2 vteřiny, takže to ani nijak nezdrží. Pokud jsou předlohy neměnné velikosti a ve stejné vzdálenosti, hodí se nastavit pevné zaostření (ale doporučuje se občas kontrolovat snímky pomocí „lupy“, protože běžně nemusejí být mírné, ale nepříjmené neostrosti na monitoru patrné) a trochu zaclonit (a expozici nastavit ručně – pro „řídké“ kresby typu stavebních nákresů a stránky s textem lze doporučit přeexponování o 1,5 až 2 clonová čísla, aby byla podložka bílá, ale např. u fotografií je třeba použít to, co naměří fotoaparát). Je třeba sledovat směr osvětlení – nejlepší je hodně rozptýlené z boku a z více směrů. Na první pohled nenápadný stín fotoaparátu může při následném zpracování dosti pozlobit. Ale vím, že to máte každý nějak vymyšlené…

Tato fotka mě samozřejmě pobavila, protože ilustruje jeden z „problémů“ digitální éry. Proč je digitalizace diáků a negativů tak nesnadná? Nabídnout vhodné adaptéry s makropředsádkami, software pro korekci barev či optických vad, apod., se úplně nabízí. Ale zřejmě by výnos nebyl takový, jak si já myslím, že by být musel. Anebo prostě producenti digitálů potřebovali co nejdříve eliminovat filmový průmysl. Tak či tak, dnes v miliónech privátních archivů šisují dokumenty minulých desetiletí. Mnohé z nich by digitalizace zachránila pro budoucí generace, byť samozřejmě scan nikdy nebude mít kvalitu analogu. Možná by to vydalo na nějakou kampaň UNESCO pro záchranu privátních analogových fotoarchivů. Pro státní se mnohé koná, i když bohužel hlavně až po pobídkách z Bruselu…