Kreslit, či nekreslit? Toť otázka!

Kresebná dokumentace nálezů (v archeologii) v digitálním věku. Autor potvrzuje to, co bývá v nadšení moderními vymoženostmi opomíjeno, že totiž podrobné kreslení podle originálu umožňuje zkušenému oku odhalit řadu podstatných podrobností (např. rozlišovat poškození od záměrného opracování), které při následném zpracování na monitoru již nemusejí být identifikovatelné tak spolehlivě. Přitom ověření na originálu již může být obtížné či nemožné. Proto stále stojí za to rozvíjet i metody kresby a vyvíjet pomůcky pro její usnadnění a zpřesnění.

Co nám tedy spíše chybí, je pokrok v koordinaci metod. Jak při vytváření dokumentace, tak v podpoře “spojitosti” jejich výpovědi. Na kresbě chybí mnoho informaci o modelaci povrchu apod., na druhé straně samozřejmě umožňuje soustředit se na podstatné znaky. Žádné mračno bodů, ale odborné vyhodnocení. Samozřejmě tím nemyslím ani to, že takové výhody má každá kresba.

Často se setkáváme s velmi zjednodušenými nákresy, i když třeba velmi podrobnými, produkovanými např. z fotogrammetrie či z 3D scanů, anebo vytvářenými geodety s minimální představou o vypovídací schopnosti a hodnotách památky; často dochází k velkým zjednodušením a nepřesnostem. V odborných publikacích nebývají takové výplody časté, ale v běžné měřické či projektové dokumentaci oprav památek již ano. Potřeba specializované metodiky pro dokumentaci staveb je zřejmá – jistě by se využila i v archeologii; resp. by přesné archeologické kreslení pro ni bylo potřebným východiskem a podnětem.